Každé dítě má svou oblíbenou hračku. I my dospělí si vzpomeneme na tu naši, kterou jsme zuby nehty bránili před vyhozením, i když už byla rozbitá, roztrhaná, ale byla naše. Poslouchala naše stesky, pláč, zažívala naše radosti, možná jsme se ji svěřovali s prvními láskami. Doprovázela nás při pobytu v nemocnici bez maminky, nebo nám dělala společníka při nemoci doma. Propašovali jsme ji občas do školy, i na výlety. Nedovedli jsme si představit, že bychom ji někdy u sebe neměli. Mnozí ji ještě dnes máme někde schovanou v krabici.
Jestli mají děti napříč generacemi něco společného, tak to, že kluci budou tíhnout k autíčkům, vláčkům, traktorům atd, a holčičky k panenkám a kočárkům. V dnešní době je moderní nijak děti genderově nedělit, že ony samy si rozhodnout, co se jim líbí. Souhlasíme, ona totiž i holčička, která v hračkářství zatouží po vláčku nejspíš vyroste v princeznu, i když si teď bude hrát se starším bráchou, který ji ve výběru hraček určitě ovlivňuje.
Co ale hlavně naše děti ve výběru hraček ovlivňuje, jsou oblíbené pohádky v televizi. Generace současných padesátníků šílela po céčkách, generace dnešních třicátníků po Pokémonech. A dnešní děti? To je Ledové království nebo hračky mašinka Tomáš.
Držet děti od televize nelze a pokud jim nabídnete pohádky a filmy úměrné jejich věku, není důvod, proč by se na ně neměly koukat. A mít svého hrdinu doma k hraní nebo k pomazlení je naprostá přirozenost.
Děti potřebují mít svoje jistoty. Mít hračku, kterou znají z obrazovky čili si ji spojují s jejími kladnými vlastnosti z pohádky má pozitivní vliv na dětskou psychiku. Protože kdo jiný by je měl v noci chránit než statečná figurka, která v pohádce vše vyřeší, se vším si poradí a nikoho se nebojí. Každý potřebuje svého hrdinu a vzor. I dospěláci mají své hračky, akorát je nekupují v hračkářství.